Pokus o tunelování Ústavy

Senát schválil 13. 9. 2013 návrh Elišky Wagnerové a Miroslava Antla na změnu trestního řádu. Návrh reaguje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které konstatovalo protiprávnost trestního stíhání bývalých poslanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy. Podstatou návrhu je omezení ústavního institutu imunity pro poslance a senátory s tím, že ji nově definuje obyčejný zákon. Problém je to, zda obyčejný zákon může bez výslovného ústavního zmocnění definovat ústavní institut. Před rokem Senát schválil novelu ústavy, kde byla výslovně definována skutková podstata velezrady prezidenta, protože její dřívější definice v obyčejném zákoně o Ústavním soudu byla vnímána jako ústavně problémová. Navrhovatelé by zřejmě nic neměli proti tomu, aby jejich návrh byl přímou novelou Ústavy, ale ví, že by nezískal potřebnou třípětinovou většinu. Proto jdou cestou obyčejného zákona, jehož přijetí je snadnější. Navíc je zákon reakcí na soudní judikaturu. Jak by však Senát reagoval na to, kdyby chtěl někdo cestou zákona změnit judikaturu Ústavního soudu? To by bylo mediálního křiku. Pokud se někomu nelíbí soudní aplikace Ústavy, má změnit Ústavu. Snaha fakticky změnit Ústavu obyčejným zákonem je stejná, jako kdyby vláda chtěla změnit zákon výkladovým nařízením vlády či vyhláškou ministerstva. Jde o tunelování ústavy obyčejným zákonem.

I tvrzená reakce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy je jen snaha využít mediální nevraživosti proti Nejvyššímu soudu. Ve skutečnosti by i za platnosti návrhu Wagnerové a Antla musel Nejvyšší soud rozhodnut stejně. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci totiž v popisu skutku, pro který zahájilo trestní stíhání, uvedlo i vzdání se mandátu. Ovšem předmětnou rezignaci učinili poslanci v ústním projevu na Poslanecké sněmovně. I dle návrhu Wagnerové a Antla by nemohli být trestně stíháni. Leda by někdo za použití ducha zákona a materiálního jádra ústavy, což užívala nacistická právní věda, vyložil opak. Pokud však platí platná Ústava, je zřejmé, že na ústní projev na Poslanecké sněmovně, kterým se poslanec vzdává mandátu, dopadá poslanecká imunita. Ani totalitní stát po roce 1948, který stíhal některé bývalé poslance, je nestíhal za jejich rezignaci, byť byla učiněna na protest proti převratu v únoru 1948. Pokud Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nechtělo poslance stíhat za jejich rezignaci, nemělo tuto skutečnost uvádět v usnesení, kterým zahájilo trestní stíhání exposlanců. Když ji tam uvedlo, musel Nejvyšší soud takové stíhání prohlásit za protiprávní.