Datum: 02.08.2013

Předvídatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci exposlanců a obnova demokracie

Od počátku trestního stíhání exposlanců Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksy bylo jasné, že je protiústavní. V usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z 13. 6. 2013 o zahájení trestního stíhání je totiž jejich rezignace na mandát 7. 11. 2012 uvedena jako součást skutku, pro který se vede trestní stíhání. Přitom rezignace byla provedena ústním projevem poslanců v Poslanecké sněmovně. Tedy jde o skutek, který je kryt hmotněprávní (materiální) imunitou i dle právníků, kteří vykládají hmotněprávní imunitu poslanců úzce, jen na ústní projevy v Poslanecké sněmovně. Avšak již v případu Víta Bárty vyložilo usnesení Nejvyššího soudu z 3. 10. 2012 hmotněprávní imunitu šířeji. Pro každého, kdo zná text ústavy, judikaturu Nejvyššího soudu a popis stíhaného skutku exposlanců, bylo usnesení Nejvyššího soudu z 16. 7. 2013, který na exposlance imunitu aplikoval, předvídatelné. Byť se zprvu vytvořila novinářská teze, že snad toto rozhodnutí je právníky jednotně kritizováno, skutečnost ukázala, že je i právníky podporováno – např. zástupcem veřejného ochránce práv Stanislavem Křečkem: Přehlušené instinkty svobodné společnosti (Parlamentnílisty.cz 22. 7. 2013) a pedagogem Právnické fakulty Masarykovy univerzity Petrem Kolmanem: Nejvyšší soud rozhodl v kauze exposlanců správně (Parlamentnilisty.cz 17. 7. 2013) - též pod názvem Nejvyšší soud rozhodl rozumně a s chladnou hlavou (Mladá fronta - Dnes 18. 7. 2013 s. A11). Jiní, z nelibosti nad konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu, mu chtějí odebrat příslušnost rozhodovat o imunitě a dát ji Ústavnímu soudu, když dosud nikomu příslušnost Nejvyššího soudu nevadila.

Imunita byla zavedena jako ochrana poslanců před výkonnou mocí v rámci principu dělby moci. Za celou dobu monarchie do roku 1918 a první Československé republiky nenastal pokus kriminalizovat poslance za rezignaci na mandát. V době Protektorátu Čechy a Morava panovala obava moravských a českých veřejných činitelů, že rezignace na veřejnou funkci by mohla být ze strany okupační moci trestána jako projev vzdoru. Nicméně v případě poslanců tomu předešel prezident Emil Hácha rozpuštěním Poslanecké sněmovny i Senátu po okupaci roku 1939. V době po únoru 1948 totalitní moc stíhala i bývalé poslance. Některé stíhala za pokus odejít z republiky, nebylo však vedeno stíhání pro samotné zřeknutí se mandátu, byť někteří podali rezignaci po únoru 1948 na protest proti uchvácení moci komunisty (Jan Šrámek aj.). Neexistuje v naší historii pokus výkonné moci o trestání představitelů zákonodárné moci v souvislosti s jejich rezignací na mandát.

V listopadu 1989 se volalo po vládě volených, ne po vládě policie a prokurátorů. Zahájení trestního stíhání exposlanců vedlo k pádu vlády Petra Nečase. Jak však umožnit občanům, aby se vyslovili přímo k této kauze? Petr Nečas by měl ve volbách kandidovat, aby voliči Občanské demokratické strany mohli svými hlasy rozhodnout, zda jej chtějí v Parlamentu či ne. Tím by vyjádřili i názor na tuto kauzu. Případ senátora Jiřího Čunka ukázal, že navzdory trestnímu stíhání, které nezákonně dozorovalo nepříslušné Okresní státní zastupitelství v Přerově, což konstatoval rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 10. 2009, si lze udržet podporu voličů, kteří jej velkou většinou znovu zvolili do Senátu v říjnu 2012 a zlínská kandidátka s ním v čele byla nejúspěšnější krajskou kandidátkou KDU-ČSL ve volbách roku 2012.

Již Friedrich August von Hayek varoval před libovůlí veřejných autorit: „Stále širší a širší pravomoci jsou svěřovány novým autoritám, které aniž by byly vázány pevnými pravidly, mají téměř neomezenou libovůli...“. Kdyby nyní žádali protiústavně stíhaní exposlanci náhradu škody, paradoxně by ji nebyl povinen poskytnout orgán, který protiústavnost způsobil – státní zastupitelství, ale Ministerstvo spravedlnosti, které ve věci nerozhodovalo. To se musí omlouvat i za nezákonnost státních zastupitelství a soudů v trestním řízení, nikoli tyto instituce. Je chybou stávajícího zákona o státním zastupitelství, že státní zastupitelství nejednají v případě náhrady škody, kterou způsobí, ale jedná za ně Ministerstvo spravedlnosti. Je paradoxní, že tato chyba zůstala i v návrhu zákona o státním zastupitelství, který schválila vláda Petra Nečase. Bývalý premiér nyní může zpytovat, zda je správné, aby byla posilována moc některých orgánů, aniž budou právně odpovědny za škodu, kterou způsobí. Proto je dobrý krok ministryně spravedlnosti Marie Benešové, že chce tento návrh zákona vzít zpět.

Z hlediska demokratického je možné oddělit státní zastupitelství od Ministerstva spravedlnosti i vlády. Není však správné je oddělit od právní odpovědnosti za nezákonnost a je nutné zavést vazbu na lid jako zdroj moci v demokratickém státě, pokud bude zrušena odpovědnost vlády Poslanecké sněmovně za výkon moci státním zastupitelstvím daná dnešní ústavou. Jednou z možností je volba vedoucích státních zástupců občany na omezenou dobu, jak je to v mnoha státech Spojených států amerických.

 

Odborný článek: Protikorupční kampaň v kauze exposlanců a právo. Revue politika 10/2013, ISSN 1803-8468.

Upravená verze pod názvem Právo a protikorupční kampaň v kauze exposlanců. Trestní právo 9-10/2013, ISSN 1211-2860, s. 3-8.

 

Jiné články k tématu: Nelze stíhat poslance za rezignaci, Změna státního režimu?, Zpolicejnění a sovětizace státního zastupitelství, Nejvyšší soud - ochránce práva.

[ zpět ]