Datum: 15.06.2011

Právo na stávku

Stávky a demonstrace od 19. století doprovázejí dějinné události. Stávka neslouží jen k prosazení sociálních práv zaměstnanců. Je formou boje proti držitelům moci státní i ekonomické. Roku 1905 se stávkovalo za volební právo, v říjnu 1918 za Československo a v listopadu 1989 za demokracii.

Dnes právo na stávku zakotvuje Listina práv a svobod. Podrobněji zákon upravuje stávku z kolektivního vyjednávání. Ale stávka může mít širší politické požadavky. I generální stávka v listopadu 1989 byla stávkou politickou. Na základě jejího úspěchu, kdy se na stranu studentů přidali dělníci, vznikl současný režim. Masaryk říkával: „Státy se udržují těmi idejemi, ze kterých vznikly.“. Znemožňují-li dnešní držitelé moci právo na politickou stávku, staví se na pozice odpůrců generální stávky v listopadu 1989.

To, že zákon upravuje jen právo na stávku v kolektivním vyjednávání, přičemž ústavně je zakotveno právo na stávku obecně, neznemožňuje jiné stávky. Ústava je přímo použitelná a nadřazena zákonu. Neupraví-li zákonodárce určité ústavní právo, nezrušuje to toto právo. Jinak by svou nečinností mohl zákonodárce ústavní práva vytunelovat. Formálně by je ústava garantovala, ale byla by neproveditelná a to je nepřípustné.

Za levicových vlád 1998-2006 nebyla zákonem omezena politická stávka. Součástí sociálnědemokratické ideologie je totiž úcta ke stávce jako projevu politické angažovanosti lidí. Požadavek, aby stávka nebyla překvapivá, je rozumný, ale je věcí Parlamentu, že neupravil politickou stávku.

Právo rozlišuje legalitu - zda je nějaké jednání v souladu se zákonem, a legitimitu - zda je jednání spravedlivé. Předběžní opatření Městského soudu v Praze z 10. 6. 2011, které znemožnilo stávku v pondělí 13. 6. 2011, bylo nelegální i nelegitimní. Soudu je svěřeno zákonem rozhodování o stávce z kolektivního vyjednávání, ne o jiné. Soud si jako státní orgán nemůže přivlastnit novou působnost, než kterou mu dává zákon, a to ani analogií, protože ta je nepřípustná pro rozšiřování veřejné moci. Jestliže není zvláštní zákon dávající právo soudu zakázat politické stávky, je jeho rozhodnutí nelegální.

Ale rozhodování soudců o stávkách je díky Ústavnímu soudu i nelegitimní. Ústavní soud porušil zásadu rovnosti občanů před zákonem, když zrušil jen vůči soudcům zákony, které odnímaly 14. platy všem veřejným zaměstnancům a některým státním představitelům a zaměstnancům snižovaly platy o 4%. Platí-li zásada rovnosti občanů před zákonem, Ústavní soud by musel zachovat platová omezení vůči všem nebo je vůči všem zrušit. On však jen soudcům poskytl ochranu. Příkladem jsou žaloby ve stejné věci, které podali soudci, kdy jim Ústavní soud rychle vyhověl, a státní zástupci, kdy věc leží. Důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu je skutečnost, že soudci ví, že ochranu jejich sociálního postavení jim poskytne Ústavní soud prioritně. Například Ústavní soud může zrušit prodlužování důchodového věku pro soudce nad 70 let, když zákon umožňuje výkon funkce soudce do 70 let a je nespravedlivé požadovat po 70letém soudci, aby si našel nové zaměstnaní, než získá v 72 letech důchod. Protože však ostatní zaměstnanci nemají jistotu, že jim Ústavní soud poskytne stejnou ochranu jako soudcům, využívají jiné prostředky, včetně stávky. Pokud vznikl pokus stávku omezit rozhodnutím soudců, kteří ji pro hájení svých práv nepotřebují, je takové jednání nespravedlivé.

[ zpět ]