Prezident a jmenování vlády

Návrh nové vlády vzbudil diskuzi, zda prezident musí vyhovět premiérovým návrhům. U ústavních aktů je nutné odlišit aspekty právní a politické. V parlamentní republice je politickou zvyklostí, že prezident vyhovuje návrhům premiéra na obsazení vlády. Zvyklost však není ústavním příkazem. Prezident je totiž za jmenování a odvolání vlády právně odpovědný před Ústavním soudem, kde jej může žalovat Senát. Právní odpovědnost se vyvozuje jen vůči tomu, kdo má svobodu rozhodnutí zvolit mezi správným a špatným. Hlava státu svá oprávnění vykonává v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavou a nejsou proti zájmům státu. Pokud toto přesvědčení nemá, podle svého slibu takové rozhodnutí odmítne. Prezident není povinen vyhovět každému návrhu na jmenování, může si vyžádat návrh nový.

Vládu nemusí jmenovat hlava státu, pokud to stanoví ústava. Prozatímní ústava z roku 1918 stanovila, že vládu volí parlament. V roce 1919 byla na přání prezidenta Tomáše Masaryka prosazena změna, že vládu jmenuje hlava státu. Ti, kteří vědí, jak Masaryk neměl rád lež, nemohou akceptovat tvrzení, že Masarykem prosazená změna byla vlastně ústavní lží. Že ve skutečnosti se o žádné právo hlavy státu jmenovat vládu nejednalo, ale hlava státu má jen povinnost odkývat, co je mu premiérem předloženo. V době Československa nebylo dáno právo premiéru předkládat návrhy na jmenování ministrů, ale prezident ponechával iniciativu v návrzích na členy vlády premiérovi. To neznamená, že se prezident vzdal práva o ministrech nakonec rozhodovat. Za 1. Československé republiky premiéři přicházeli za prezidentem s návrhy, které byly dopředu prezidentem odsouhlaseny. Ani jeden premiér nenavrhl kandidáta, o kterém věděl, že s ním prezident nebude souhlasit. Masaryk požadoval ve všech vládách, aby ministrem zahraničí byl Edvard Beneš. Premiéři se přání prezidenta podřídili, neboť on jmenoval vládu. Zvláště podivné to bylo v letech 1926-29, kdy Beneš byl ve vládě a jeho strana – národní socialisté, byla v opozici.

Je zde zkušenost z února 1948, kdy probíhal boj o to, zda prezident příjme návrhy premiéra Klementa Gottwalda na rekonstrukci vlády. Ze strany Gottwalda nezazněl argument, že prezident je ústavně povinen jeho návrhům jako premiéra vyhovět, přitom jím rekonstruovaná vláda měla za sebou většinu Národního shromáždění. Rovněž prezident Beneš neužil argumentu, že musí návrhům předsedy vlády vyhovět, ale několik dní o nich rozvažoval. Též demokratičtí politici se zkušeností s parlamentní předválečnou Československou republikou nestáli na stanovisku, že prezident musí návrhům premiéra Gottwalda vyhovět. Doufali v opak. Že Beneš návrhy předsedy vlády Gottwalda přijal, bylo jeho politické rozhodnutí, ne ústavní nutnost.

Po únorovém převratu 1948 odmítl 16. 3. 1948 Edvard Beneš návrh Klementa Gottwalda, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl jmenován tehdejší ministr průmyslu a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš tak osobně reagoval na jím pociťovanou Fierlingerovu zradu při únorových událostech. Příkladem negativního postoje ke jmenování člena vlády na návrh premiéra je postoj prezidenta republiky Václava Klause z října 2005, který jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví podmínil jeho rezignací na post předsedy České lékařské komory a do tohoto rozhodnutí odmítal premiérův návrh na jmenování.

Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem pro správu a privatizaci národního majetku v listopadu 1993. Prezident nejmenování zdůvodnil: „Pán Lexa nesplňa predpoklady na vykonávanie tejto funkcie a pretože ho poznám osobne, nemá ani moju osobnú dôveru“. Rovněž Kováč váhal, zda vyhoví návrhu premiéra Vladimíra Mečiara na odvolání ministra zahraničních věcí Milana Kňažka. Mečiar se obrátil na Ústavní soud v Košicích, který stanovil, že prezident je povinen se návrhem předsedy vlády zabývat, nikolv mu však vyhovět. Dne 23. 11. 2011 na návrh předsedkyně vlády Ivety Radičové zrušil slovenský prezident Ivan Gašparovič pověření výkonem funkce ministra obrany Ľubomíra Galka ze strany Svoboda a spravedlnost. Předsedkyně vlády Iveta Radičová navrhla do této funkce dalšího kandidáta z téže politické strany. Prezident však post odmítl této straně ponechat a dne 28. 11. 2011 pověřil řízením rezortu předsedkyni vlády. Rakouský prezident Thomas Klestil odmítl návrhy na jmenování některých ministrů z řad Haiderových Svobodných v první koaliční vládě rakouských lidovců a Svobodných. I v kancléřském systému německém nechtěl spolkový prezident Theodor Heuss v roce 1953 jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera, jenž již byl ministrem dříve. Kancléř Adenauer předložil návrh jiný, který již prezident akceptoval.

Pokud by ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, tak by to napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh premiéra, zdůraznil spolurozhodování těchto funkcionářů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Prezident, který odpovídá právně za jmenování vlády, má svobodu rozhodnutí. Ovšem při vědomí, že jeho odmítnutí může vyvolat konflikt s premiérem. Premiér se může bránit tím, že podá demisi, a tak odmítne realizovat představy prezidenta o budoucí podobě vlády. Stoupenci premiéra nechtějí, aby prezident do tvorby vlády vstupoval se svými názory. Škoda, že jejich názory neznal předseda vlády Klement Gottwald, měl by z nich radost. Ústava však právo jmenovat ministry dává prezidentovi, který nemůže jmenovat někoho bez návrhu premiéra, ale navrhovací právo není silnější než jmenovací. Prezident nemusí návrhu vyhovět. Ten může vázat souhlas se všemi navrženými členy vlády na jmenování premiéra. Pokud se neztotožní s personálním složením vlády, nemusí předem jmenovat ani jejího předsedu. Tím se odstraní nedůvodná, ústavně nepředpokládaná a až do roku 1997 nepoužívaná existence dvou premiérů, kdy jeden řídí starou vládu a druhý připravuje novou. Politik, který je jen neformálně pověřen sestavením vlády, ale není jmenován premiérem, nemůže podat návrh Ústavnímu soudu proti nečinnosti prezidenta republiky.

Na rozdíl od formy vlády shromáždění, kde je vláda výkonným výborem parlamentu a zpravidla jím volena, je v parlamentní republice vláda při svém vzniku závislá na prezidentovi i důvěře parlamentu. Oba tyto orgány se musí shodnout.